Howard Rokofsky neměl ponětí, co se svým životem, dokud se neocitl před třídou. Předtím už vyzkoušel snad všechno. Ve 13 letech, poté co selhal v zahradničení a odklízení sněhu, šel do toho po hlavě a začal roznášet místní noviny „Newsday“ sedm dní v týdnu, přičemž po předměstí táhl rezavý nákupní vozík. V té době chodili roznášeči novin od dveří ke dveřím a vybírali týdenní předplatné. Představa teenagera, který honí neplatiče, se dnes jeví jako absurdní (noviny dnes rozvážejí dospělí v dodávkách). Tento puberťák s akné utrácel svůj výdělek za baseballové kartičky, které tisíce po tisících vyměňoval a prodával (15 let před příchodem internetu). Téměř všechny jeho obchody se odehrávaly s emocionálně křehkými muži středního věku, což se pro něj ukázalo jako neocenitelná lekce komunikačních dovedností.
Během letních prázdnin na univerzitě rozvážel těžké nádrže s kapalným kyslíkem do domovů nevyléčitelně nemocných pacientů po celém New Yorku, čímž zdokonaloval své jednání s pacienty a dával zabrat svým zádům. Ačkoli na většině mostů byl s tímto nebezpečným nákladem zákaz vjezdu, měl 24hodinové nouzové parkovací povolení, které mu umožňovalo zaparkovat kdekoli chtěl. A to také dělal!
Po cestě po Evropě se zapsal do magisterského studia na Amsterodamské univerzitě (Nizozemsko) a žil z výnosů z prodeje těch baseballových karet a – po vypršení platnosti víza – z čehokoli, co mu umožnilo zaplatit nájem a vyhnout se návratu do USA. Vaření, catering, práce barmana v čtvrti „red lights“, vedení nelegálního saunového klubu a „darování“ tělních tekutin byly jen některé z činností, kterým se věnoval jako relativně dobře integrovaný, byť nelegální cizinec.
Jednoho dne se v místních novinách objevil inzerát na místo učitele na polytechnice „Hogeschool Holland“. Neměl sice chuť učit, ale práci opravdu potřeboval. Naštěstí pro něj byla jeho holandština lepší než angličtina ředitele, a tak ho přijali na místě, aniž by po něm požadovali pracovní povolení, natož pobytové vízum. Když vešel do přednáškového sálu plného drzých studentů s jiskřivýma očima, věděl, že to je jeho poslání. Po pár letech se vydal na cesty, přestěhoval se do Prahy a začal školit zaměstnance firem v „měkkých dovednostech“: asertivitě, vyjednávání, emoční inteligenci a řečnických dovednostech. Jeho srdcovou záležitostí byl čtyřsemestrální kurz „Klinická empatie“ na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a sní o tom, že jednoho dne bude tento předmět vyučovat skutečné lékaře.
V roce 2002 ho Lonny Gold pozval, aby mu asistoval na kurzu angličtiny metodou Suggestopedie v subtropickém Hainanu v Číně. Kurz trval 2 měsíce a byl tak úspěšný, že ho okamžitě najali, aby další dva měsíce učil svůj vlastní kurz. Od té doby se tam vrátil třikrát a k Říši středu si vybudoval poměrně rozporuplný vztah lásky a nenávisti.
Jeho cesty zahrnovaly kromě běžných jízdenek na vlak a baťůžkářství také stopování, couchsurfing, neoprávněné vniknutí a squatting. Neustále flirtoval s nebezpečím, dostal se do nejednoho problému a přežil, aby mohl vytvořit tyto webové stránky bez větších jizev. Tedy až na tu zlomenou stehenní kost.